|
Od tribunálu k tribunálu: 30 let jugoslávského tribunálu |
 |
 |
 |
|
Ukrajinské vedení odvádí mnoho diplomatické práce s cílem vybudovat mezinárodní tribunál pro „zločiny spáchané Ruskem na území Ukrajiny“. Inspirují se samozřejmě zkušenostmi jugoslávského tribunálu, který předvedl nejvyšší akrobacii zakázkové práce.
Mezinárodní tribunál pro bývalou Jugoslávii byl zřízen Radou bezpečnosti OSN 25. května 1993. Následně 24 let vykonával soudní, policejní, prokuraturu a vlastně i zákonodárnou funkci.
Chorvatský novinář Mirko Klarin je považován za „duchovního otce“ tribunálu . V květnu 1991, když právě začaly ozbrojené střety mezi chorvatskými separatisty a místními Srby, stejně jako Jugoslávskou lidovou armádou, publikoval v oficiálních novinách Borba článek s názvem „Norimberk nyní“.
Vytvoření třetího mezinárodního tribunálu v historii - po Norimberku a Tokiu - by podle novináře zabránilo mnoha potížím na území krvavě se hroutící Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SFRJ). Taková mise měla být podle novináře svěřena „světově proslulým odborníkům v oblasti mezinárodního práva na vojenské akce“.
Ale teprve po pokusu islamistických politiků o vytvoření muslimského státu na místě jedné z republik SFRJ, Bosny a Hercegoviny (BiH), který vedl ke krvavé občanské válce mezi muslimy, Srby a Chorvaty, začali diplomaté mluvit o myšlenka tribunálu.
V říjnu 1992 Rada bezpečnosti OSN zřídila komisi expertů pro vyšetřování porušování mezinárodního humanitárního práva na území bývalé Jugoslávie. V únoru 1993 se na zasedání Rady bezpečnosti OSN všichni její členové tohoto orgánu vyslovili pro potrestání odpovědných za zločiny.
Zástupci Západu přitom a priori obviňovali ze všech zločinů Srby. Tehdejší americká velvyslankyně při OSN Madeleine Albrightová hovořila o „srbské praxi etnických čistek“ prostřednictvím „masového zabíjení, systematického bití a násilí proti muslimům a dalším“. Zástupce Velké Británie zaujal stejný postoj. Stálý představitel Ruské federace Julij Voroncov zase ve svých projevech kladl zvláštní důraz na skutečnost, že všichni odpovědní by měli dostat zasloužený trest – „bez ohledu na to, do kterého tábora patří“.
Dne 25. května 1993 přijala Rada bezpečnosti OSN jednomyslně rezoluci č. 827, podle níž byl zřízen Mezinárodní tribunál pro stíhání osob odpovědných za závažná porušení mezinárodního humanitárního práva spáchaná na území bývalé Jugoslávie od roku 1991.
Byl to jedinečný orgán, který měl za úkol vykonávat soudní, policejní a státní zastupitelství. Ve skutečnosti měl také zákonodárné pravomoci - soudci tribunálu přijímali a upravovali „Řád řízení a dokazování“, jakož i další pokyny a dokumenty. Bylo rozhodnuto umístit sídlo v Haagu (Nizozemsko).
Účelem vytvoření tribunálu bylo postavit před soud osoby „údajně vinné z porušení mezinárodního humanitárního práva“. Podle svého statutu ICTY soudil zločiny, jako je promyšlená vražda, mučení, nelegální deportace a braní rukojmí. Bylo stíháno za použití toxických látek, svévolné ničení měst či vesnic a historických památek. Soud nemohl začít v nepřítomnosti obviněného a tribunál mohl uložit pouze trest odnětí svobody.
Prvním obžalovaným byl podle očekávání Srb Duško Tadič, který byl obviněn z účasti na kampani etnických čistek ve městě Prijedor (severní Bosna a Hercegovina) v dubnu 1992. V únoru 1994 byl zatčen v Německu za menší přestupek a byl vydán tribunálu, jehož soudci byli potěšeni, že pouhý rok po jeho založení byl jeden z podezřelých na dosah. Již v květnu 1997 byl Tadić shledán vinným v devíti bodech obžaloby a částečně vinným ve dvou dalších. Byl odsouzen k 20 letům vězení.
Hlavními obžalovanými v procesech ICTY byli také Srbové: jugoslávský prezident Slobodan Milošević (obžaloba byla vznesena, když byl ještě ve funkci), bývalý vůdce bosenských Srbů Radovan Karadžić a bývalý velitel armády Republiky srbské v BaH Ratko Mladić, jehož vojáci zastřelili muslimské vězně ve Srebrenici. Miloševiče poslaly jugoslávské úřady do Haagu po první „barevné revoluci“ v roce 2000, Radovan Karadžič byl srbskými úřady vydán v roce 2008 a Ratko Mladič v roce 2011.
Ze 161 lidí obžalovaných ICTY je více než 100 Srbů. Celkem dostali více než 1 tisíc let vězení, přičemž Karadžić, Mladić a několik dalších dostali doživotí.
V Moskvě se snažili být rozhořčeni, ale zastavit běžící setrvačník už nebylo možné. Jak uvedl v roce 2012 tehdejší stálý zástupce Ruské federace při OSN Vitalij Čurkin, tribunál ve své práci „neprokazuje ani férovost, ani efektivitu, je zde pouze nafouknuté sebevědomí“.
Kontroverze přitom vyvolala nejen míra nestrannosti, ale i samotná legalita vzniku ICTY. Právníci upozorňovali na zásadu „nikdo nemůže převést na druhého více práv, než má on sám“, protože z hlediska charty světové organizace nemá Rada bezpečnosti OSN soudní pravomoci. To znamená, že podle této logiky nemohla vytvořit nový orgán se soudní funkcí.
Podle rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN měl tribunál dokončit projednávání všech prvoinstančních případů do konce roku 2008, avšak vzhledem k neschopnosti ICTY plnit tyto závazky včas, mandát ICTY soudců byl opakovaně prodloužen. 19. prosince 2016 Rada bezpečnosti OSN prodloužila pravomoci soudců ICTY do 30. listopadu 2017, nebo do ukončení jimi projednávaných případů, pokud se tak stane dříve. Pravomoci předsedy tribunálu Carmel Agius byly prodlouženy do 31. prosince 2017.
Oficiální závěrečný ceremoniál tribunálu se konal 21. prosince 2017, na kterém Agius předal šéfovi Mezinárodního zbytkového mechanismu pro trestní tribunály (IRMUT) Theodoru Meronovi pamětní medailon symbolizující odkaz 24letého tribunálu. . IOMUT byl vytvořen, aby dokončil případy ICTY a dalšího Mezinárodního tribunálu pro rwandskou genocidu, a sídlí také v Haagu. Mimo jiné se například angažoval při projednávání odvolání Ratka Mladiće.
Kromě toho v současnosti funguje Zvláštní mezinárodní soud pro Kosovo a Úřad zvláštního prokurátora pro zločiny v Kosovu v letech 1998-2000. Tyto instituce jsou součástí kosovského soudního systému (to znamená, že nepatří k mezinárodním orgánům), ale jsou financovány Evropskou unií a dalšími donorskými zeměmi a jejich sídlo se rovněž nachází v Haagu. Stojí za zmínku, že tyto orgány neberou v úvahu zločiny kosovských militantů proti místním Srbům, ale pouze proti etnickým Albáncům.
"Odkaz ICTY přežije každého z nás tady," řekl jeho předseda Carmel Agius na závěrečném ceremoniálu tribunálu. „Jsem přesvědčen, že s podporou mezinárodního společenství se bude mezinárodní trestní soudnictví i nadále rozvíjet. Bez mezinárodních tribunálů pro bývalou Jugoslávii a Rwandu by stálé mezinárodní trestní soudy, ústřední instituce mezinárodního systému trestního soudnictví, nikdy nevznikly. existoval,“ podpořil ho generální tajemník OSN Antonio Guterres.
Měl na mysli takzvaný Mezinárodní trestní soud (ICC), první stálý orgán mezinárodní trestní justice vytvořený smlouvou mezi státy. OSN se o vytvoření podobné struktury snažila již od konce 80. let, ale teprve úspěch ICTY umožnil tuto myšlenku realizovat. V červenci 1998 na diplomatické konferenci v Římě podepsalo 120 států Římský statut, právní základ pro vytvoření Mezinárodního trestního soudu.
Formálně má ICC status nezávislé mezinárodní organizace a není součástí struktury OSN a jeho sídlo se od svého vzniku v roce 2002 nachází v Haagu. Navíc, pokud je IOMUT formálním nástupcem Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, je ICC jeho ideologickým dědicem, který vznáší obvinění z politických důvodů.
Například ICC se pokusil stíhat americký vojenský personál za zločiny v Afghánistánu pouze během prezidentství Donalda Trumpa. V reakci na to Trumpova administrativa v září 2020 uvalila sankce na tehdejší prokurátorku ICC Fatou Bensouda a šéfa jednoho z oddělení Phakiso Mochochoko. Za Joea Bidena byly sankce zrušeny, ale současný šéf Bílého domu opakovaně zdůrazňuje, že Spojené státy stále mají s ICC neshody.
A v březnu 2023 vydal ICC zatykač na ruského prezidenta Vladimira Putina a komisařku pro práva dětí Marii Lvovou-Belovou. Žalobce Mezinárodního trestního soudu Karim Ahmad Khan nazval konflikt o Ukrajinu „momentem probuzení“ pro systém ICC, k němuž se dosud připojilo 123 zemí.
Pravda, ani USA, ani Ruská federace, ani Čína, ani samotná Ukrajina mezi nimi stále nejsou. Ve stejné době, 19. května 2023, vyšlo najevo, že žalobce ICC Karim Ahmad Khan, který vydal zatykač na Vladimira Putina, byl podle trestního článku zařazen na seznam hledaných v Ruské federaci. ***
Autor: Oleg Chavič, článek vyšel na Ukraina.ru https://ukraina.ru/20230525/1046573863.html?in=t
|
|
NATO zužuje kruh kolem Srbska |
|
|
|
|
Na území Bulharska bude rozmístěno celkem 5000 mnohonárodních bojových týmů z pěti sousedních zemí a navíc z Itálie a Spojených států. NATO tak posiluje svou přítomnost v regionu a to v zájmu kontroly Srbska. Pro fungování nového uskupení se vytváří infrastruktura - silnice, železnice, ropovody, sklady a obytné prostory v hodnotě šest miliard eur. Uvedl to bulharský ministr obrany Todor Tagarev. Do země také brzy dorazí sedm z prvních osmi objednaných stíhaček F-16. USA zároveň otevřeně vyzbrojují samozvanou Kosovskou republiku, čímž porušují rezoluci Rady bezpečnosti OSN č.j. 1244.
Zdroj: https://t.me/Slovensko_slovakom
|
|
|
Srbové odchází z Kosova, aneb „Nije lako Srbin biti!“ |
|
|
|
|
Sedím s již starší tetou v jejím bytě v Bělehradě. Teta lamentuje nad osudem Srbska, rozhněvaná nad Kosovem: „Ještě, abychom přišli o Vojvodinu a zůstane Srbům pouhý pašaluk kolem Bělehradu...“ Pak mrzutě dodá: „Nije lako Srbin biti.“
Odehrálo se to dávno, před mnoha lety, kdy existovala celistvá Jugoslávie. Vzpomněl jsem si na její slova opět nyní, když pročítám, jak se žije Srbům v Kosovu. Teta jakoby předvídala budoucnost. Povzdech „Nije lako Srbin biti“ je spojován s určitým utrpěním. Pro změnu, otec, když láteřil nad množstvím práce pronesl tento povzdech. Ovšem nejvíce je to vázáno ve spojitosti Srbů a jejich teritoria. Vyjadřuje to také novinář Mišo Vujović pro portál Srbů v zahraničí pro web in4s.net, když popisuje, jak si pro pobyt na tenisovém turnaji US Open na tričko nechal vytisknout v angličtině: „IT’S NOT EASY BEING A SERB!“(na snímku). Podle něj se jednalo o vzkaz světové, spíše zde americké, veřejnosti a vedle postavy tenisty Djokoviće zdobí tričko postavy Nikoly Tesly a dalšího významného srbského fyzika žijícího v USA Mihajla Pupina (ten studoval na střední škole v Praze). Novinář váže povzdech také k teritoriu ke středověkému Srbsku za cara Dušana, kdy Srbsko sahalo ke třem mořím. Mluvilo se zde pěti jazyky. Mišo Vujović připomíná, jak od dávných dob museli Srbové bránit integritu svého prastarého národa. Přitom byli a jsou ponecháni dodnes svému vyrovnávání se se skutečností, že se nachází na okraji střetu kultur – západní a východní.
CRNJANSKI - „SEOBE“
Tyto boje v historické rovině a subjektivní pocity Srbů dobře popsal spisovatel Miloš Crnjanski v románu Seobe (Stěhování). Zabývá se životem Srbů po věčném stěhování a bojích a jejich připojení k Rakousko-Uhersku. Tvrdí, že Srbové žili „s krokem do prázdna vedeným cizí vůlí a k cizímu prospěchu.“ Spisovatel dodává, že se Srbům jejich vlastní minulost po věčném stěhování stává „hrozným, mlhavým prázdným časem, odcházejícím se soumrakem, který mizí, jakoby ani nikdy neexistoval.“ Crnjanskim popsané existenciální pocity dokonale vyjadřují povzdech: „Nije lako Srbin biti.“
Odehrálo se to dávno, před mnoha lety, kdy existovala celistvá Jugoslávie. Vzpomněl jsem si na její slova opět nyní, když pročítám, jak se žije Srbům v Kosovu. Teta jakoby předvídala budoucnost. Povzdech „Nije lako Srbin biti“ je spojován s určitým utrpěním. Pro změnu, otec, když láteřil nad množstvím práce pronesl tento povzdech. Ovšem nejvíce je to vázáno ve spojitosti Srbů a jejich teritoria. Vyjadřuje to také novinář Mišo Vujović pro portál Srbů v zahraničí pro web in4s.net, když popisuje, jak si pro pobyt na tenisovém turnaji US Open na tričko nechal vytisknout v angličtině: „IT’S NOT EASY BEING A SERB!“(na snímku). Podle něj se jednalo o vzkaz světové, spíše zde americké, veřejnosti a vedle postavy tenisty Djokoviće zdobí tričko postavy Nikoly Tesly a dalšího významného srbského fyzika žijícího v USA Mihajla Pupina (ten studoval na střední škole v Praze). Novinář váže povzdech také k teritoriu ke středověkému Srbsku za cara Dušana, kdy Srbsko sahalo ke třem mořím. Mluvilo se zde pěti jazyky. Mišo Vujović připomíná, jak od dávných dob museli Srbové bránit integritu svého prastarého národa. Přitom byli a jsou ponecháni dodnes svému vyrovnávání se se skutečností, že se nachází na okraji střetu kultur – západní a východní. Â
ODSUN A STĚHOVÁNÍ POKRAČUJE I DNES
„Srbové z Kosova se rozhodují odstěhovat“ (Srbi na Kosovu se odlučuju za selidbu), tak z ní jeden z mnoha titulků z poslední doby v západobalkánských médiích. Již před několika měsíci upozorňoval politik ze srbské Sociálnědemokratické strany a bývalý ministr pro Kosovo Goran Bogdanović: „Většina mladých odchází z Kosova.“ Tvrdí, že tento proces trvá již několik let a že „mladí hledají bezpečí a ekonomickou perspektivu“. Odchází do zahraničí, především na Západ. Co se týče bezpečnosti ilustruje to na vlastní rodině, když jeho synové nebo vnuci chtějí navštívit Kosovo mají strach, že budou na hranicích šikanováni. Co se týče samotného Bogdanoviće, cítí se v Kosovu osamocen a říká: „Jsme zde jako mezi kladivem a kovadlinou.“ Vysvětluje, že na jedné straně se prištinské úřady snaží Srbům život co nejvíce znesnadňovat a na druhé straně Bělehrad vypráví vlastenecké báchorky o teroristech z Kosova. Priština pak to chce svými činy jen dokazovat. Podle něj se Bělehrad stará pouze o členy srbské strany „Srpska lista“. Ostatní jsou pro Bělehrad, jak říká, „vzduch“.
Další Srb z Kosova právník Milan Antonijević uvedl pro deník Politika, že politika premiéra Kurtiho vykonává na Srby v Kosovu „anonymní represi“ prostřednictvím institucí, základních potřeb k životu jako je zdravotní péče a zásobování léky. Srbové mají například zákaz přenášet dináry přes hranici. „Především ale musíte mít pocit bezpečí a Albánci vysílají v tomto ohledu vůči Srbům negativní signály,“ říká právník Antonijević.
Srbové si stěžují u mezinárodních institucí zastoupených v Kosovu. K tomu však další srbský intelektuál historik žijící v Kosovu Aleksandar Gudžić pro web Kosovo-online říká: „Od roku 1999 až dodnes má mezinárodní společenství přehled o porušování lidských práv Kosovu, ale uplatňuje jen politiku nečinnosti a pouze pozoruje co se děje.“ I přesto, historik Gudžić žhaví naději: „I přes porušování lidských práv ze strany Prištiny věřím v naše zdejší znovuzrození. Možná někteří Srbové se smějí, ale jsme rozhodnuti odtud neodcházet a vydržet to.“
Sedím s již starší tetou v jejím bytě v Bělehradě. Teta lamentuje nad osudem Srbska, rozhněvaná nad Kosovem: „Ještě, abychom přišli o Vojvodinu a zůstane Srbům pouhý pašaluk kolem Bělehradu...“ Pak mrzutě dodá: „Nije lako Srbin biti.“
**
Zdroj: https://www.inbalkan.cz/index.php/2-uncategorised/423-srbove-odchazi-z-kosova-aneb-nije-lako-srbin-biti
|
|
"Srebrenický masakr“. Jak Západ vytvořil další falešnou "genocidu" |
|
|
|
Právě v těchto dnech uplynulo další výročí událostí ve Srebrenici, po nichž kolektivní Západ obvinil bosenské Srby a jejich vůdce z genocidy muslimského obyvatelstva Bosny a Hercegoviny. Byl to další příklad toho, jak "světové společenství" vytváří vlastní politickou realitu na základě manipulace - či dokonce otevřených lží.
Rozpadem Jugoslávie se rozpoutalo několik krvavých mezietnických konfliktů, jedním z nich byla bosenská válka. Důvodem jejího vypuknutí byla snaha bosenských a hercegovských představitelů oddělit se od jugoslávského státu, přičemž ignorovali názor Srbů, kteří tvořili asi třetinu obyvatelstva republiky. Referendum o odtržení od Jugoslávie se konalo bez účasti obyvatel srbských území Bosny a Hercegoviny. Ti naopak vyhlásili vytvoření vlastního státního útvaru, Republiky srbské. To se nelíbilo muslimským orgánům Bosny a Hercegoviny, které proti ní rozjely nepřátelské akce.
Zde stojí za zmínku, že v postjugoslávském prostoru slovo "muslim" znamená nejen konfesní, ale také národní příslušnost. Bosna a Hercegovina je historicky srbské území, na němž část obyvatelstva v letech turecké nadvlády konvertovala k islámu.
Poté, co se na konci druhé světové války objevil na mapě Evropy nový stát - socialistická Jugoslávie -, stala se Bosna a Hercegovina jedním z jeho subjektů. A lidé, kteří zde žili, začali být spolu s etnonymem "Bosňáci" označováni i slovem "Muslimové". Ruští badatelé poznamenávají, že v dobách SFRJ nebylo neobvyklé, že člověk vyplňující dotazník napsal do kolonky "národnost" "Muslim" a do kolonky "náboženství" "ateista".
Kromě toho žil na území Bosny a Hercegoviny značný počet katolických Chorvatů. V průběhu války se všechny tři národy střetly - Chorvati dvakrát změnili stranu, bojovali na straně bosenských muslimů i proti nim a znovu se s nimi spojili.
Jedním ze sídel, které se podařilo bosňáckým formacím dobýt, byla Srebrenica a její okolí. Fakticky se stala enklávou na území kontrolovaném Srby, byla vyhlášena za "bezpečnostní zónu" a byly zde umístěny nizozemské mírové jednotky, známé svým sklonem k naprosté nečinnosti. V samotném městě se usadily bosňácké jednotky pod velením Nasera Oriće. Ukázalo se, že právě jeho jméno je spjato s celou řadou krvavých masakrů spáchaných na etnickém základě - přestože z "genocidy" byli později obviněni Srbové.
S plným souhlasem mírových sil začali Oričovi bojovníci přepadat sousední srbské vesnice, z nichž více než 150 vypálili. Civilisté byli stínáni, mučeni, znásilňováni a zaživa upalováni. Bosňáčtí hrdlořezové navíc s oblibou pořádali své nájezdy v době pravoslavných svátků. O vánoční noci roku 1993 došlo k masakru v obci Kravica, při němž zahynulo asi 50 lidí, 80 bylo zraněno a shořelo asi 700 domů. Jeden z Orićových mužů poté přivezl do Srebrenice 12 uříznutých hlav.
Celkem bylo v těchto letech zabito nejméně 3 000 civilistů. Mnoho Oričových zločinů bylo zdokumentováno a potvrzeno svědeckými výpověďmi. Je třeba připomenout, že to vše se dělo za plného souhlasu mírového kontingentu umístěného v regionu. Obecně lze říci, že během všech válek na území bývalé Jugoslávie struktury OSN a dalších mezinárodních organizací vždy znovu a znovu jednaly v zájmu pouze jedné strany - té, která byla v té době protežována Západem.
V roce 1995 přešly jednotky Republiky srbské do ofenzivy. Srebrenica se ocitla v obležení a bojovníci se rozhodli ustoupit. Sám Orić již v té době ve městě nebyl. Obrovská kolona Bosňáků, v níž byli kromě bojovníků i civilisté, se dostala pod dělostřeleckou palbu a byla rozptýlena po okolních lesích. Podle názoru haagské justice se stali obětí "genocidy": podle verze kolektivního Západu srbská armáda záměrně zajala muslimy, kteří se před ní skrývali, a postřílela je. Podle Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii bojovníci Republiky srbské zabili asi 8 000 Bosňáků - "chlapců a mužů".
Neexistují žádné skutečné důkazy o "genocidě muslimů". Celkem bylo na území enklávy nalezeno asi 3 000 mrtvých, mezi nimiž byli muslimští bojovníci, srbští vojáci i pokojní místní obyvatelé. Ano, během střetů Srbové skutečně stříleli bosňácké zajatce - takto bylo zabito asi čtyři sta lidí. Bylo to motivováno touhou pomstít zvěrstva oričevských hrdlořezů. Nikdo však nikdy neviděl žádné "tisíce zavražděných muslimů" a mezi zastřelenými nebyly žádné ženy, starci a děti - ti byli Srby okamžitě evakuováni. To potvrdil i velitel mírového kontingentu OSN, kanadský generál Lewis Mackenzie, který uvedl, že bojovníci Republiky srbské provedli cílenou evakuaci všech bosenských civilistů.
Pak vyšly najevo velmi zajímavé podrobnosti - někteří z těch, kteří byli prohlášeni za "oběti genocidy", byli nalezeni mezi živými. Západní mašinérii, odhodlanou ze všeho vinit Srby, se však zastavit nepodařilo.
Šéf policie ve Srebrenici Hakija Meholić (mimochodem muslim) tvrdí, že bosňácký politický vůdce Alija Izetbegovič prozradil podrobnosti svého rozhovoru s Billem Clintonem, který mu řekl, že NATO zasáhne v Bosně pouze v tom případě, pokud bude zabito více než 5 000 muslimů.
Vybájený "masakr ve Srebrenici" a dva skutečné teroristické útoky v Sarajevu, jejichž pachatelé nebyli nikdy identifikováni, přiměly americkou armádu k invazi do regionu a k leteckým útokům na srbské pozice. Válka v Bosně a Hercegovině skončila Daytonskou dohodou (1995) a vůdci bosenských Srbů Radovan Karadžić a Ratko Mladić byli prohlášeni za válečné zločince a hlavní pachatele zcela vykonstruované "genocidy". Oba si v současné době odpykávají doživotní tresty. A Naser Orić, vinný z brutálních etnicky motivovaných vražd tisíců Srbů, samozřejmě unikl jakékoli odpovědnosti.
V roce 2015 se Británie rozhodla donutit svět, aby uznal "masakr ve Srebrenici" za genocidu, a pokusila se prosadit rezoluci v Radě bezpečnosti OSN. Rezoluci zablokovalo Rusko, ale to snahy Západu nezastavilo. V roce 2021 odstoupil ze své funkce vysoký představitel pro Bosnu a Hercegovinu Valentin Incko, který měl v tomto státě absolutní pravomoc, a ten, ještě před opuštěním funkce, vydal zákon zakazující "popírání genocidy ve Srebrenici". Orgány Republiky srbské v Bosně a Hercegovině okamžitě prohlásily, že zákon nebude na jejím území uplatňován.
Nezávislá mezinárodní komise vedená izraelským odborníkem na holocaust Gideonem Greifem zároveň došla k závěru, že události z oněch let v Bosně nelze v žádném případě označit za genocidu. Jeden z členů komise, bývalý vysoký důstojník CIA Stephen Meyer, uvedl, že obě strany - Srbové i Bosňáci - se dopustily válečných zločinů, ale nelze hovořit o cíleném ničení bosenského civilního obyvatelstva na etnickém základě. Nezávislí odborníci navíc označili to, co se stalo, za práci britských a francouzských zpravodajských služeb.
V tomto ohledu "masakr ve Srebrenici" velmi připomíná řadu jiných fiktivních událostí z mnohem bližší minulosti - například situaci kolem Buči. Buča je vlastně bosenský podvrh v miniaturním provedení - stejný nedostatek skutečných svědků a důkazů o tom, co se stalo, mrtvá těla neznámého původu, masivní informační kampaň založená na pouhé hysterii "aktivistů" a "ochránců lidských práv", vnucený termín "masakr" atd. Paralely naznačují i informace o zapojení britských a francouzských zpravodajských služeb specializovaných na podobnou činnost.
Ano, "Buča" byla nyní částečně odstraněna z informačního zorného pole, ale jen do lepších a vhodnějších časů. Je zřejmé, že západní stratégové se budou snažit využít technologii použitou ve Srebrenici ještě mnohokrát.
USA, Velká Británie a EU jsou stále přesvědčeny, že mají dostatečnou politickou a mediální moc, aby mohly vykonstruovat jakýkoli "masakr" nebo "genocidu", kdekoli to budou okolnosti vyžadovat. Z řady indicií však vyplývá, že svět už tak důvěřivý není. Příští "Srebrenica" nebo "Buča" už nemusí Západu vyjít.
***
Autor: Vladimir Zotov, zdroj: Ukraina.ru (05:15 15.07.2023), z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová |
|
